Drťajsovy životní postřehy

VRAŽEDNÁ GALANTNOST

Moje cesta k dívčímu srdci nabyla nikdy jednoduchá. Snad proto, že mě matka příroda nevybavila oním okamžitým šarmem, který zaujme na první pohled a oslovit dámu na veřejnosti se pro mě rovnalo téměř nepopulární návštěvě zubaře. Leč mnohé zoufalé pokusy se vyskytly, ale jejich výsledek byl naprosto tragický:-(když jsem např. chtěl podržet dámě svého srdce dveře u samoobsluhy, vyrazila si o ně málem zuby, to nemluvím o pomáhání z kabátu v restauraci, při kterém jsem jí málem uškrtil na šátku, jež se tam, mrška, najednou připletl, atd, atd.

Zanechal jsem tedy těchto nebezpečných pokusů, ve snaze vyhnout se stíhání pro ublížení na zdraví a vydal jsem se na cesty jiné. Cesty po Evropě. Jedna z prvních vedla na tehdy ještě krásné pobřeží Jugoslávie, na ostrov Brač kam jsem se vydal s kamarády a s přáteli z práce. Krásné prostředí a jižní slunce rozehřálo vlažné srdce středoevropana se severskýmí předky natolik, že touha po dívčím objetí na sebe nenechala dlouho čekat. Dostavila se dokonce dříve než by si kdo pomyslel. Marně jsem se jí snažil zapíjet s přáteli dobrým konˇakem, nebo s holandskými globertrottery v nedalekém baru dobrým pivem.

Svoji ,,obětˇ“ jsem měl vyhlédnutu už asi 4 dny a zatím jsem o tom takticky pomlčel. Chodila každý večer tančít do naší zahradní restaurace ještě se skupinou dalších dívek, od kterých se nápadně odlišovala svoji vysokou postavou a blond vlasy, což je v této zeměpisné šířce neobvyklé. S muzikanty, kteří hráli k tanci jsme se dobře poznali, neboť to byli borci ve stejné věkové kategorii a každý z nás přece také toužil založit rockovou kapelu, takže bylo stále o čem povídat. Jednoho večera jsme to ale nějak ,,přepískli“ a já vyšel s barvou ven: ,,To je kost,coo“, prohlásil jsem a ukázal na blondýnu se snědou tváří. Tato věta ale neměla být vyslovena. Prořízla houstnoucí atmosféru a jako nůž se zapíchla do vosího hnízda mých známých. Ti se okamžitě kolem mě nakupili a začali mně ,,hecovat“ at jdu pro ní tancovat. Na to jsem oznámil, že jsem to jenom konstatoval a že tento úkon pro mě nepřipadá v úvahu. Okamžitě mně označili za sraba. Navíc tam byli převážně s manželkami a tak si takové dobrodružství nemohli dovolit. ,,Jseš srab“ hulákaly na mě už i ženy mých kamarádů. Marně jsem namítal, že oni by zase nedovedli sjet jez bokem, sjet po zadku divoké peřeje, zatím co se kanoe už dávno roztříštilo o skaliska, postavit motocykl na ,,zadní“ nebo sjet na běžkách schody. Prostě jsem byl titulován a basta!

Ale to si přece člověk, který je zvyklý odolávat deštům irské Gallwaye nemůže nechat v žádném případě líbit. ,,Jdu na to“, prohlásil jsem, mocně si přitom přihnuv z láhve ,,Rakije“ a přátelé ztuhli a koukali jak na ,,Ein Kessel Buntes“ jak jsem se pohnul směrem k mé ,,VyVolené“. Dělily jí ode mě 2 řady stolů a 4 řady kaktusů a různých pichlavých rostlin. A já si to k ní namířil tou nejkratší cestou, mezi stoly a přes kaktusy. Seděla tam, živě se bavíc se svými kolegyněmi, netuše, co se přihodí v několika příštích sekundách. Překročil jsem poslední řadu kaktusů a ocitl se asi 2 metry od svého idolu, když tu pojednou cítím, že mě cosi stahuje zpět a navíc stahuje i kalhoty. ,,Sakra, že by jiná“! Ale ne, to jen jeden neposedný kaktus se zřejmě chtěl vydat se mnou za dobrodružstvím a zachytil se za mé plandavé ,,bermudy“. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, opustil dokonce ještě svůj truhlík. Dal jsem hned vše do pořádku s gestem ,,nikdo nic neviděl“ a jedním plavným ,,skokem“ nosorožce jsem se ocitl za zády své nic netušící oběti. Naklonil jsem se a pronesl obligátní formuli ,,smím prosit“, bohužel zrovna ve chvíli, kdy dívka nesla k ústům číši červeného vína. Ta, zaslechnuv tento signál, pronesený mocným basbarytonem, až jí vlály vlasy a navíc v jí neznámé řeči, se lekla natolik, že nadskočila na židli a celý obsah číše vychrstla na své krásné šaty. Nastalo hrobové ticho, alespon v mé mysli, jinak od našeho stolu a od většiny dalších se ozýval huronský řev. Kapela hrála tuš. To za ten kaktus, který nikdo neviděl. Ze sraba byl rázem hrdina večera. Ale kdybych se v tu chvíli mohl propadnout do země, dal bych za to klidně nový ,,PC Microsoft“ nebo i ,,Nissan Patrol“. Každý si ale musí vypít svůj kalich hořkosti až do dna. A ta dívka ted navíc měla jeho obsah na svých šatech. Její reakce věak byla zcela zdrcující: otočila se a zjistila co se po ní původně chtělo žádat, klidně řekla ,,moment“ a zmizela. Než jsem se stačil vzpamatovat z nastalá situace, byla zpět ve zcela jiných šatech a pokynula na mě, že se půjde tancovat. A tak jsme tančili krásně asi 2 hodiny a i když to neumím, tak jsem se najednou vznášel nad parketem lehce jako nafukovací slon, snad i zásluhou četných ,,panáků“, které mi pozorní přátelé mezitím připravili pro mě i mojí novou kamarádku, aby tím snad trochu také vyžehlili toho sraba, což se jim ale nepovedlo. Já mezi tím otřepal své chabé znalosti angličtiny a ruštiny a došlo i na konverzaci. Kolem půlnoci se dívka rozloučila, če opět přijde zítra v 8 večer.

Druhý den kolem osmé jsem se šel projít do přístavu a posilnit se s Holandˇany. Když jsem přišel na náš parket, dívka už tam nebyla. Byl to totiž poslední večer,kdy jsem jí mohl vidět, brzy ráno odjížděly a tak odcházela již dříve. To já ovšem netušil. Od kapely jsem se pak dozvěděl, že mě sháněla. Už nikdy jsem jí neviděl. Vím jen to, že pocházela z Bosny a Hercegoviny, kde půl roku na to vypukla strašná válka. Ještě dnes se stydím za to, co jí moje nevšímavost mohla způsobit a raději jsem se polepšil.