Na Říp přes Okoř...
Na Okoř je céésta jako žádná zéé sta a my vyrážíme s celou partou směr Straškov Vodochody. Je nás 15 a míříme na dvoudenní výlet na Říp. Sraz je na Dejvické a při tomhle počtu je už nutný určit někoho kdo bude jezdit poslední a sbírat opozdilce. Do čela volíme Romana a na ocas Jindru, zkušené to oba matadory, kteří dokážou i pomoct s případnou nehodou. Z Dejvické sjíždíme k Vltavě a přes Roztocký háj a Tiché údolí vyjíždíme na Okoř, kde následuje oběd v hospůdce pod hradem. Paní servírka se nachází ve stadiu značné nervozity. Chceme ji povzbudit a zkoušíme srandičky „ A slečno, musíme platit?“ „A já sem měl 3 koly“ Nervózně odpověděla „ Musíte a koly jste neměl“ My zase na to „ Vlastně ne koly jsem měl já“. Byla hrozně nervózní, protože tam měla plno a nebyla na nás zvědavá. Nakonec prohlásila „ Prosím vás vypadněte ať už vás tady nevidím“ Samozřejmě jsme jí v tom nenechali a zaplatili jsme, protože už byla na pokraji nervového zhroucení.
Tady se od nás oddělují Káťa a spol., protože mají v úmyslu jet spíše po silnicích, kdežto my se harcujeme po samých cestách necestách. Většinou to ale stojí zato. Po červené až do Kralup je to moc pěkný a v Kralupech v hospodě se s námi loučí naši jednodenní parťáci, kteří se navracejí domů. Silní jedinci ale pokračují kolem Vltavy s krátkou zastávkou v Nelahozevsi a hledáním cesty v okolí Nové vsi.
Tady naše čichové buňky najednou zavětřily a věčně hladová pánská část zabočila doprava. U hospůdky se tam na rožni točilo zrovna napíchnuté prasátko a vůně se nesla daleko do kraje. Po vyhodnocení jak dlouho bude ještě trvat než se opeče jsme zaveleli do sedel a s vidinou 4 hodinového čekání se vydali dál. Však už to nemělo trvat dlouho a motorest Cikánka nás měl pohostit vybranými lahůdkami. Pohostil. Panímáma nás uvítala pozdravem „ Budete jíst? Ale bude to trvat dlouho máme tu hodně lidí“ Ač neradi,, akceptovali jsme tento fakt. Pomstila se nám tím, že několika členům posádky bylo po tom jídle hodně špatně. Spurtem jsme dojeli na ubytování do Straškova.
HU! Areál JZD, procházíme vrátnicí. Aháá, támhleta budova bude to naše ubytování – novou žlutou omítnutý dům, na oknech květiny nás zve a láká do svých útrob. Jenže vrátná nás vede pořád dál, míjíme dům a jdeme až úplně dozadu, kde je kopřivama zarostlý chlívek a za ním oprýskané dveře. „Táák tady to máte vážení, voda teče, povlečení máte na postelích a ráno si od vás vyberu stovku za postel.“ Večer jsme nenašli odvahu do těch sprch vlýzt, ráno už voda netekla. Když jsme se k ránu dopotáceli do našeho azylu, burácel celým chlívkem tvrdý rokec, asi spolubydlící…
V noci jsme tentokrát vydrželi celkem dlouho. Markét a Jindrovi bylo špatně z toho jídla, takže moc nepili. Zato ostatní lámali rekordy a tak některým bylo ten večer špatně pro změnu z fernetu. Oživením byla ten večer rozepře s místními, kteří, asi zvyklí mít hospodu sami pro sebe, se nás rozhodli vyštípat. Po narážkách slovních následuje vytažení našeho oblíbeného jukeboxu ze zásuvky a přímý výzvy ke rvačce. Holky se to tam snaží uklidnit, což se nakonec vede, ale my nemáme dále zájem zde setrvávat, tak mizíme autem do Straškova, do jiný hospody.
2. den – Ráno jsou neuvěřitelně všichni jak rybky. Roman vbíhá k nám do pokoje a píská na píšťalku. „ Jestli ještě jednou pískneš tak tě zmlátím!“ naštvaně mu vyhrožuju, ale není mi to nic platný. Za půl hodiny máme být vystěhovaný, svlečený povlečení a zaplacený ubytování. Strašně se mi chce spát, ostatní kupodivu nesdílejí mé pocity a bez protestů vstávají.
Snídaně z nabídky místních potravin není moc bohatá, ale, hlavně, že je vůbec něco. Taky by tu v neděli ráno nemuseli mít vůbec otevřeno a hladoví bychom se daleko nedopotáceli. Snídáme na obrubníku zdejšího náměstí a mezitím se k nám přidávají další posily – dvě nové členky Vrstevnice a Martina. Vrstevnice je bikerka každým coulem, vlastnící kolo za neuvěřitelnou sumu, dělá parádu ve slušivých mini šatičkách a patří do bike klubu BBCC. Martina říká, že moc na kole nejezdí, ale stíhá úplně v poho. Cesta vede nejdřív pohodlně mírně do kopce a před vlastním vrcholem Řípu se prudce zvedá. Naprostá většina z nás je okolnostmi donucena sesednout po prvních metrech – to prostě není možný vyšlápnout. Až na vrchol to zvládá jenom místní přeborník kterého, kterého jsme si pro sebe nazvali Hill boy. Na kopci pak ale dostal křeč do lýtka, takže rada pro všechny – nepřetěžujte své síly nebo špatně dopadnete. ?
Na zpáteční cestě potkáváme Gerda, který s námi jel včera, pak si odjel na noční a dnes za námi zas dojel a pojede zpět. Obdivuhodný výkon, a dokonce má i dobrou náladu. Asi aby mu nebylo tak dobře – na kraji jednoho pole píchá duši, ale oprava je zařízena během několika minut a směle pokračuje směr Praha. Zbytek cesty probíhá pokojně, převážně z kopce a po hospodách.
Markéta
