S Drťajsem na Ploučnici a s motorovou pilou v sobotu 26. 7. 2008 (Martina)


Byla jsem přesvědčená, že já jedu na kolo. Po vyndání, smontování a nasazení helem se mi Kubík rozbrečel a řval: „Já se bojím, já nechci na kolo, já chci na vodu.“ Ok, kola zpět, jdeme na vodu, pár dobráků na nás počkalo...

7 hodin na Ploučnici: potok, říčka, řeka, která je meandrovitá, zatáčí se, proudí pod křovinami, džungle, příroda, paráda. Zezačátku to šlo, já se uklidnila, proud nás pěkně nesl, hezky jsme si soulodili a opalovali se, vychutnávali si okolí, kačenky, labutě, vážky, a pak to přišlo, protože do té romantiky máš bezva kamarádku Blondýnu, která na tebe zařve: „Vemte to vlevo, my pojedeme tou delší cestou!“ Tak já na Ivana: „Zatoč vlevo!“, Drťajs to drtil za námi, a tak jsme společně vjeli vlevo, no, to jsme si dali. Křoviny zhoustly, džungle se zúžila, kmeny se zvětšily, bahna bobtnala, žáby vyskákaly na řasy, aby si prohlídly ty blbce, co tam jedou. Protahovali jsme loď pod a mezi kmeny, místy jsme vlezli do vody po pás po kolena v bahně - v levé ruce mýho malýho 3 a 3/4 letého Kubíčka a v pravé potápku Pálavu, do které jen tak trochu teče, tudíž jsme při přetahování trochu nabrali. Luďku, máš bezva loď, moc děkuji za půjčení, zachránila mi život stejně jako dětské pádlo od Monči, které na mě zbylo a lezl z něj hřebík, který mi probodl ruku. Chvilku jsem ze zoufalství zpívala: „Já na vodu nepojedu, já vodu nepůjdu....“, ale pak jsem přešla na burlaky, jak svoje lodě proti proudu táhnou navzdory všem kmenům.... a Kubíkovi jsem tvrdila, že to je dobrodružná cesta za pokladem a za zloději, že tamhle choděj pít tygři a bůhví, co jsem mu, chudáčkovi, ještě nakecala. Držel se statečně, přelejzal klády, zpíval se mnou, Ivan se taky držel, hlavně když jsem před ním dělala roznožku, jednou nohou na kmeni a druhá mi ujížděla na lodi po proudu, či když jsem se sápala do jílovitého svahu a klouzaly mi nohy a říkala mu: „Prosím tě, vem do rukou můj zadek a zatlač!“ Za námi se ozýval Drťajsův burácivý hlas: „Doprdele, kterej debil sem dal zase tohle?“ .... „Drťajsi, kde máš tu pilu?“ volal Kubík, a on že v autě. To nikdo nepochopí, vymyslí akci na Ploučnici s motorovou pilou, a nechá ji v autě. Není to Drťajs? Kubíček volal: „Maminko, já chci tatínka, já chci domů, mně je zima.“ Sedla jsem si do tureckého sedu, mezi nohy zarazila vnady, předklonila se a řekla, ať se mi pověsí na krk zezadu, sice mě škrtil, ale aspoň jsem ho zahřejvala a občas na něj řvala: „Shejbni hlavu, kamaráde, před náma křoví, … zapadni do lodě.“ Nevěřila jsem vlastním uším, když jsem slyšela silnici v Borečku a uviděla most!

Vyběhla jsem s malým uřvaným a zmrzlým cvrčkem k autům, Monika ho zabalila do deky, sedla jsem k Mýše, dojela pro auto, vrátila se a divila se, jak to, že Blondýna už tam byla, když řekla že pojedou tu delší trasu.... až když jsme se převlíkli a něco málo snědli, začaly výzvědy: „A kudy že vy jste to vlastně jeli?“ Luděk na to, že tam nikdo nejezdí, říká se tomu Kančí stezka a mnohý z vodáků vypustil loď a přišel pěšky, … to jsem nevěděl, že se to dá jet. Co dodat? Blondýna se přiznala, že si myslela, že to tam Ivan zná a že na něj skrz to křoví, co jsme projížděli, mrkala, že to netušila a že se mooooc omlouvá a já blbec bych nevěřila, že si ze mě, když jedu sama s dítětem, bude někdo dělat mrkanou srandu. Za to mi běhala celý večer pro všechno, co jsem chtěla podat, vypila jsem jí Ferneta, a protože jsem neunesla ani mozek ani kytaru, tu mi mrňous odtáhl k ohni, brnkla jsem pár falešných songů a pamatuju si, jen že Standa říkal, že je za pět minut dvanáct, a pak mi byl svět úplně jedno. Vytuhla jsem jak Burlak. Blondýny se mě zželelo, vzbudila mě a doprovodila do postýlky, ale nepodrbala mě na zádech a nevyprávěla pohádku na dobrou noc, to si ještě vypije.

Každopádně jsme prostě s Kubou, Ivanem, Drťajsem a Jarčou posíleni na další cesty s myšlenkou - pozor na Blondýnu. Já jdu rozhodně příště na kolo, to si zapiš, Kubo, za uši. Ale Kuba je frajer, co ve svým věku sjel Kančí stezku a díky Báječné Blondýně jsem teď já Bájná Bruneta.


Martina



S Drťajsem na Ploučnici a s motorovou pilou v sobotu 26. 7. 2008 (Roman)


Vzhledem k tomu, že na akci Ploučnice se nepřihlásil nikdo na kolo, tak jsem tuto akci dávno odpískal. Ale v sobotu v 7.15 hod. mi to nedalo a jel jsem se tam alespoň podívat na vodáky a nasát trochu té atmosféry. V 8.05 hod. jsem netrpělivě vyhlížel Martinu s Ivanem na metru Kobylisy, kteří mě vezli na Ploučnici. Cesta probíhala až na menší kufrování klidně a bez problémů. Na místě samotném, tedy u průrvy Ploučnice v Novinách pod Ralskem,jsme našli vodáckou partu v kiosku na snídani. Po pozdravu jsme dali pár kousků Černého Kozla, trochu pokecali a nakonec jsme sami s Mýšou vyrazili na kolo. Zvolili jsme kratší nenáročný okruh přes Stráž pod Ralskem, kde jsme pozorovali u jezera lyžníky na vodním vleku, projeli jsme okolo Hamru a dále přes Stohánek, kde jsme vyslechli konflikt cyklisty s houbařem, který si to přifrčel do lesa s autem. Cyklistovi se to evidentně nelíbilo a musel houbaři patřičně vyčinit, jak je bezohledný k přírodě. Cestou do Mimoně jsme se kochali nádhernými výhledy na pískovcové masivy, které tu stojí několik století. V Mimoni jsme dobře poobědvali a já se vydal přes bývalý vojenský prostor do Bakova nad Jizerou na vlak zpět ku Praze. V prostoru jsem měl možnost vidět srnu, která stála hned vedle cesty. Po zjištění mé přítomnosti jen lehce zvedla hlavu jakoby na pozdrav a dál se věnovala své činnosti. Projel jsem vesnicí, která tu kdysi bývala, teď už po ní zbyla jen torza domů. Napadlo mě, že je to velká škoda, neboť v prostoru už armáda nekraluje a je to velmi hezký kraj. Uvidíme, jak to s prostorem dopadne dál, četl jsem článek, že se hledá investor na využití. Padaly návrhy typu mezinárodní cargo to z Hradčanského letiště, dále průmyslová zóna, továrna na zpracování odpadů a další nesmysly. Doufám jen, že zdravý rozum zvítězí nad chamtivostí firem a prostor dále bude sloužit k rekreaci a příroda bude zachována.

Lehce po deváté večer jsem dorazil domů a ještě dlouhou dobu ve mně zůstávaly dojmy z překrásně prožitého dne. Všem ještě jednou díky a vodákům přeji šťastnou plavbu.


Roman