Litevský deník 2008

(Roman)

Pokusím se zmapovat průběh letošní akce v Litvě (již třetí v pořadí a asi ne poslední) co nejstručněji, avšak tak, abych nevynechal nic z toho zajímavého, co jsme prožili a kde jsme všude byli. Tak tedy:


1.a 2. den

Odjezd byl naplánován na 15. 8. 08 ve 22.00 z Chodova, což se nám podařilo splnit.

„Účastníky zájezdu“ byli: Drťajs (řidič, bavič, kytarista a zpěvák), Milena (již stálá účastnice zahraničních zájezdů), Michal (nejúspornější člen výpravy, který nepotřeboval stan ani speciální oblečení na kolo), Jirka Imagine (nejmladší člen výpravy, který byl perfektně připraven na vše), Katka (milé, malé děvče), Věra (přednášející profesorka na VŠCHT, která nezkazila žádnou legraci), Jirka Indián (obyvatel z Idaha, bavič, který bral vše s humorem jemu vlastním, i když mu kolikrát do smíchu nebylo), Hanka (nová členka našeho týmu) a samozřejmě já (strůjce tohoto nevšedního zájezdu).

Průjezd Polskem není potřeba nijak zvlášť komentovat, všichni jsme byli rádi, když byl za námi a my se konečně ocitli na hranici s Litvou ve 14.00 našeho času (SEČ – středoevropský čas), jejich 15.00 (FUČ – finský univerzální čas).

V první řadě jsme zavítali do směnárny, kde se nám kurs zdál dost nevýhodný. Výměnu jsme nechali až do městečka Lazdijai, kde sice byl kurs akorát, avšak k naší smůle měla směnárna zavřeno a šlo vyzvednout lity jen na kartu. Štěstí, že jí někteří měli, jinak bychom zůstali bez litů až do pondělka.

Po nakoupení zásob alusu (pivo), vodky a buřtů na večerní buřtopeč jsme se odebrali do vesničky Meteliaj, kde jsme si dopřáli 8% točeného alusu v místním Parduetuve (smíšené zboží). Za rohem byl i stánek s kebabai, tak byla zároveň i večeře. Cestou k jezeru Dusio jsme nasbírali v lese nějaké ty soušky na oheň, které jsme napasovali mezi naše kola na přívěsu, Drťajs to komentoval slovy: „ příští rok se nebudeme zbytečně tahat s kolama, alespoň se nám na přívěs vejde víc dřeva“. A hurá k jezeru! Jezero nás opět přivítalo v plné své kráse s průzračně čistou vodou. Však jsme také neodolali a před stavěním stanů jsme dali přednost pořádné koupačce, která po 16ti hodinové cestě přišla opravdu vhod. Já a Michal jsme ale stan nějak nestihli za 10 dní vyndat ani z auta.

Večerní buřtopárty kořeněná českou slivovicí a litevskou ovocnou vodkou začala nezvykle brzo, což bylo za chvíli znát na Hance. Nálada gradovala, hrálo se na kytaru, halekalo, řehtalo, zkrátka bylo veselo, a to nejen u nás. Nedaleko nás byla u stanů parta mladých Litevců, kteří, jak jsme se později dozvěděli, sem přijeli slavit kamarádovy narozeniny. Nevím přesně čí to byl nápad, jestli můj nebo Indiána, se k nim podívat, za chvíli se louka přeměnila v jeden velký mejdan pod širým nebem. Chvíli jsme skákali na jejich diskotéce a popíjeli jejich kořalku, chvíli seděli oni u nás u ohně konzumujíc naší slivovici a poslouchajíc Drťajzovo podání všemožných hitů. Výsledek byl ten, že Hanka ten večer nebyla zdaleka jediná odpadlice.


3. den

Ráno jsem se probudil v autě na sedačce spolujezdce, aniž bych tušil, jak jsem se tam večer či v noci octnul. Asi po hodině začalo „svištění stanových zipů“, to vstávali ostatní. Poté vylezl Michal z mikrobusu, spal zapasován mezi zadními sedačkami. Na sobě měl bílou bundu oblečenou vzhůru nohama a pořád tvrdil, že není jeho a nechápe, jak se k ní dostal. Naštěstí se o bundu přihlásil jeden z Litevců, ale vysvětlit, jak se dostala k Michalovi, také nedokázal. Katka pobíhala mezi stany a stále něco hledala, na mou otázku, co tu pořád pobíhá, sdělila, že se jí ztratily její oblíbené kalhoty. Říkám jí, nehledej je, určitě se najdou. Pak se skutečně našly, ale jak se dostaly do mé tašky, taky vysvětlit nedokážu. Inu, následky mejdanu byly zajímavé.

Po snídani vyjíždíme na cyklookruh kolem tří jezer, samozřejmě jak jinak než se zastávkou v Meteliaj. Po vypití několika alusů se vydáváme k druhému jezeru Metelys a následně na vrcholek, ze kterého jsou vidět všechny tři jezera. Na vrcholku předvádí Indián ještěrku na rozehřátém písku. Klečí na zemi a střídavě zvedá pravou nohu s levou rukou a levou nohu s rukou pravou a u toho dělá ksichty. Všichni se tomu řežeme. Poté sjíždíme z vrcholku, abychom projeli malou vesničkou, jejíž název jsem zapomněl, a vjíždíme do úžasného borového lesa s mnoha lesními cestami, které v pohodovém tempu brázdíme po zbytek dne. Cestou do tábora se ještě někteří zastavují na poli, kde jsou přistavená vyhlídková letadla.

Na rozdíl od předešlého večera je tento klidný, Litevci již odjeli. Večer probíhá ve znamení buřtopeče při kytaře a pění českých písniček.


4. den

Původní plán - přesun na kolech do Varény k našemu známému tábořišti u jezera Glébos jsme se s Drťajzem změnili, a to na přesun na kolech do Liškiavy a že spaní najdeme u řeky Nemunas. Cesta probíhala v pohodovém tempu po silničkách bez provozu a po africké roletě. V jedné zapadlé vesničce stavíme na odpočinek a abychom počkali na ostatní. Uvelebili jsme se na plácku před jednou chaloupkou a trháme ze stromů jabka, která po chvíli pliveme, jelikož jsou strašně kyselá. Asi po půl hodině vyšel ze stavení pižďuch a dává se s námi do řeči: odkud jsme, kam jedeme a tak a pak se zeptal, zda nechceme jablka, zřejmě nás viděl, jak tamty pliveme. Za chvíli se vrátil s mísou plnou omytých jablíček. Inu, pohostinnost mají Litevci doposud v krvi.

V Liškiavě obdivujeme nově zrekonstruovaný klášter z fondů EU. Po občerstvení a nakoupení zásob na večer se já, Milena, Michal a Jirka Imagine vydáváme podél Nemunasu hledat místo na táboření, ostatní již jedou z Drťajsem v mikrobusu. Po cca 15km cestě podél Nemunasu zjišťujeme, že zde vhodné místo nikde není, jsme v Druškininkai a zvažujeme různé varianty. Padají návrhy: jet k původně plánovanému Glébu, ještě chvíli hledat atd., Milena si vzpomněla, že loni viděla tábořiště u Grutas parkasu, což je odtud 5km. Za chvíli již stojíme u jezera, a asi hodinu vybíráme místa pro stany a tábor, inu když má člověk z více možností, tak se většinou nemůže rozhodnout. Stany jsou konečně postaveny a začíná večerní siestička s koupáním v jezeře, buřtopeč a kytary.

S Michalem se jdeme projít ke Grutas parkasu. Kousek od tábořiště narážíme na sympatický stánek s venkovním sezením, kde čepují alus za 2,5litu, což hodnotíme velmi kladně. Sice nám ten první moc nechutnal, ale ty další byly čím dál lepší až se shodujeme na tom, že to pivo nemá chybu. Paní se ptáme do kolika hodin má otevřeno, paní se na nás zazubí a odpovídá něco v tom smyslu že „kak gosta, tak otkryta“. Za rohem u velkého stolu seděla místní omladina a nevypadala, že by chtěla už jít domů, tak ještě chvíli sedíme. Po příchodu do tábora je pěkně živo. Drťajs drtí kytaru jak o život, ostatní zpívají a my s Michalem se k nim přidáváme. Opět koluje vodka a slivovice z domova. Jirka Indián posílá dokola nějaký mok, který nikomu nechutná a je neidentifikovatelné chutě, za chvíli z něj vyleze, že je to výčepní lihovina.

Noc je pěkně tmavá a plná hvězd, postupně se všichni vytrácejí do svých stanů krom mě, Michala a Drťajse, neboť spíme pod širákem okolo ohně.


5. den

Ráno mě budí klábosení dvou postarších žen, které si sem přišli zaplavat. Stojí nade mnou, koukají na nás, jak spíme pod širákem, potutelně se usmívají a zkoušejí se mnou komunikovat v litevštině, ale jak zjistí, že nejsme krajani, přecházejí na ruštinu. Samozřejmě se ptají, odkud jsme, jak se nám tu líbí atd. a podivují se našemu noclehu.

Hledám v mikrobusu „sráč“ (Drťajsův výraz pro vařič), abych si mohl uvařit vodu na kafe, ale v tom mrdníku, co tam je, ho nemůžu dlouho najít. Dopřávám si ranní klídek, konečně popíjím kávičku, zbytek alusu v petce a kochám se pohledem na jezero. Za chvíli již nejsem sám, pálící slunce všechny vyhání ze svých stanů.

Dnešní trasu jsem naplánoval tak, abychom si užili hluboké borové lesy, což se vyplnilo do puntíku, jen s tím rozdílem, že celý den jsme v těch lesích bloudili a nevěděli jsme, kde že to vlastně jsme. Původně jsme chtěli do Marcinkonisu. Počátek cesty byl velmi rozpačitý, vždy, když jsme vjeli na nějakou hezkou lesní cestu, po pár kilometrech končila, takže jsme se museli zase vracet. Najednou jsme se octli v nějaké vesničce jak z pohádky, místní nám prozradili, že jsme v ……, což bylo kousek od našeho tábořiště, takže jsme se celou dobu motali kolem.

Indián vylezl na rozhlednu, která u té vísky byla. Na mou otázku co z rozhledny viděl, sdělil: lesy, lesy, lesy, lesy, lesy………. Věra vysvětlila, že je rozhledna zřejmě využívaná jako hláška proti požárům, neboť na hlásce strážil nějaký pižďuch.

Milena zjistila od místní ženštiny cestu, která nás měla dovést do Marcinkonisu, podotýkal jsem sice při pohledu do mapy, že to určitě nebude ona, ale bylo mi to houby platný, neboť cesta měla pěkný povrch a příjemně se po ní jelo. Tedy alespoň zpočátku, než se pevný povrch změnil v hluboký písek a cesta v noční můru. Jeli jsme, tedy já, Milena, Jirka Imagine na horských kolech a Michal celý sedřený na trekáči neskutečně dlouho, ostatní šli raději v tom písku pěšky. Asi po 20 šílených kilometrech jsme počkali na ostatní, abychom se domluvili, co dál. Někteří hlady okusují houby. Bál jsem se, aby mi „pěší“ výprava nedala do čuni, ale nesli to statečně a ještě s humorem. Indián navrhoval zkrátit si cestu průsekem v lese, kterých tam bylo jak naseto. Nakonec jsme to riskli a pokračovali dál po té samé cestě s tím, že někde musíme určitě vyjet na silnici. Po dalších asi 10 kilometrech mi přišla od Jirky Imagine esemeska: „jsem na silnici“, v tu chvíli mi to znělo jako rajská hudba, přesto že silnice moc nemusím. Na silnici jsme se zorientovali a zjistili, že jsme 25km od Druškininkai a cestu lze ještě zkrátit „lesní cestou“. 20km jsme ujeli neskutečně svižně, pak ještě 5 kiláků lesní cestou a vyjíždíme u Grutas parkasu, kde stavíme v motorestu. Všichni jsme neskutečně šťastný, nejvíc hladový a žíznivý Michal, ale tou lesní anabází jsme pěkně vyhládli všichni, tak hltáme šašlikaj a zapíjíme ho alusem.

Je asi 18.00 FUČ a holky si vzpomněly, že chtějí ještě vidět muzeum totality v Grutas parkasu. Věra, Kačka, Hanka, Indián a Jirka Imagine jdou do muzea, já, Milena a Michal na ně čekáme u včerejšího stánku. Krásná slečna ve stánku mi říká: „vy zděs byly včera, menja skazala maja mať“, tak vida jak jsme známí. Se slečnou jsme pak ještě pěkně poklábosili lehkou ruštinou o tom, že tam nejsme poprvé a že příští rok přijedeme určitě zas. V tom k nám přichází Drťajs, jenž si až teď přečetl smsku, kterou jsem mu poslal před hodinou, že jsme v motorestu. Zanedlouho přišli ještě muzejníci, takže jsme komplet. Sedíme u stánku a lehce paříme a konzumujeme sušené maso, které jsme si koupili v nedalekém parduotuve. Od vedlejšího stolu mě oslovil místní pižďuch a dává mi domácí pálenku a říká mi ať jí teď schovám a vypiji až pak. Nějak jsem nechápal, čímže jsem si to vlastně zasloužil.

Ještě chvíli sedíme v táboře u ohně a relaxujeme po náročném dni.


6.den

Ráno balíme všechny věci, dáváme kola na přívěs a vyrážíme mikrobusem do Trakaye.

S Milenou a Drťajzem se nejvíc těšíme na konzumaci ryb z místního marketu IKI. V Trakayi parkujeme na našem starém osvědčeném místě. Prodíráme se davem turistů, abychom se dostali k proslulému hradu postaveném na vodě. Všichni nejdříve ze všeho obdivují cetky v krámkách u hradu. Drťajs je nervózní a pořád mumlá něco o pohledech a poště. Prý musí koupit pohled a poslat ho Jaruš. Ještě před dvěma lety hlásal, že kupovat pohledy v době internetu je pěkná blbost, inu, jak je vidět, láska dokáže nemožné. Děláme skupinové foto na molu před hradem. Všichni krom mě, Mileny, Drťajze a Michala jdou na prohlídku hradu, my zas na ty vytoužené ryby. V IKI kupujeme žuvys (ryby), saláty, já ještě pečené kolínko a už sedíme před marketem na zídce, abychom vše vdechli. Řádně přecpáni se jdeme ještě podívat na zdejší trh, kde Michal kupuje obří meloun. V marketu se mu zdály všechny malé.

Cestou do Vilniusu všichni podřimují, nejspíš po tom obžerství v Trakayi. Řešíme zda má Drťajs nebo já raději zůstat u mikrobusu a hlídat kola na přívěsu. Nakonec jsme to riskli a všichni jdeme do centra. Blbneme na Katedrálním náměstí, nejvíc asi u „dlaždice přání“, kde si na ní nejdříve fotíme nohy a posléze i hlavy. Pro kolemjdoucí působíme tak trochu jako cvoci, neboť se na nás dívají a nevěřícně kroutí hlavami.

Cesta na Gediminasův hrad pro pěší je uzavřena, zřejmě pro rekonstrukci, tak volíme nejdříve cestu do centra na jejich pěší zónu. Radostí se usmívám, neboť vidím mou známou harmonikářku, se kterou se zde každý rok fotím. Je to taková má platonická láska. Samozřejmě, že ona o tom vůbec netuší a nejspíš si mě vůbec nepamatuje. Jednou se osmělím a ukážu jí všechny má fota s ní, ale asi nebudu jediný její platonický milovník. Jirka Imagine s Michalem obdivují zdejší krásky, kterých je tu opravdu hodně. Jirka Imagine je všechny fotí a plánuje, že pak vyhlásí soutěž o nejkrásnější z nich.

Na náměstí obsazujeme dva stolky na zahrádce místní restauračky, objednáváme si, jak jinak než alus a Milena kávičku. Při placení se nám pak lehce protáčejí panenky, 8 litů za pivo se nám zdá fakt pecka. Věra říká „no co chceš, na Staromáku ho taky nemáš za dvacku jako jinde“, tak se s tím vnitřně smiřuji a s radostí házím na připravený tácek s účtenkou 8 litů. Cestou zpátky na Katedrální náměstí zapadla Milena do krámku s kuriozitami a vylezla celá rozjařená, že si koupila super věcičku a má z ní radost. Schválně jsem se šel na tu super věc podívat. Byla to taková šantánová panenka s věšákem namísto hlavy, prý na prstýnky a řetízky. Hold, máme každý radost z něčeho jiného.

Lanovkou se necháváme vyvést na Gediminasův hrad a obdivujeme se hezkému výhledu na celý Vilnius, jak na starou část, tak i na tu novou supermoderní.

V podvečer odjíždíme z Vilniusu směr Paluše. Lehce podřimujeme znaveni celodenním couráním po památkách, jen Indián živě debatuje s Věrou a chce ode mě půjčit mapu, což jsem asi neměl dělat. Indián tak nastartoval šílenství následujících dní. Stále vykřikuje cosi o Bělorusku, „co tam pořád máš?“, povídám. „No coby, jsme kousek od Běloruskejch hranic a jen že bychom se tam mohli jet podívat“, otravuje Indián. „Stejně tě tam nepustěj, potřebuješ vízum“, povídám já. „Tak alespoň na hranice“, škemrá. Vysvětluji mu, že už je hodně hodin a do Paluše je ještě daleko a stejně by tam nic neviděl. Moc se zřejmě s mým vysvětlením nespokojil a pro změnu začíná otravovat s Lotyšskem.

V podvečer přijíždíme do Paluše, naše tábořiště je téměř prázdné a na první pohled dost neupravené. Opět máme neomezenou volbu pro stavění stanů, tentokrát nám to ale netrvá tak dlouho jako u Grutas parkasu. Rozděláváme oheň pro večerní buřtopeč. Sedíme u ohně a kecáme o všem možném, jen Indián se drží stejného téma „Lotyšsko“. Snaží se nás ukecat, abychom tam zítra jeli. Když vidí, že je to marná snaha, vplouvá do stanu a něco tam studuje, asi po půl hodině vylízá a sděluje nám svůj plán: „zítra jedu do Lotyšska“. Nějak si přes mobil zjistil, že z Ignaliny, která je kousek od Paluše jede vlak do Lotyšska. Již je zas ve svém živlu a snaží se dát do placu tu jeho výčepní lihovinu, poté to vzdává a předvádí ohnivé show. Dá si do pusy výčepku a chrlí jí na rozpálený klacek, zanedlouho takhle dopadne i kořalka od pižďucha z Grutas parkasu, poněvadž po jejím ochutnání konstatujeme, že nám k ní zapomněl dát ještě bílé hole. Raději zůstáváme u již léta vyzkoušené brusinkové vodky. Začíná trochu poprchávat, tak se jdeme s Michalem schovat pod přístřešek, protože stan jsme doposud nevytáhli z auta, natož abychom ho stavěli.


7.den

Dnes je v plánu Drťajsův nenáročný okruh přes Ginučiaj, což je jedno z mnoha jeho kultovních míst, má jich po Evropě nespočet. A když Drťajsův okruh, tak po silničkách. Vyjíždíme za krásného slunečného počasí. Cesta nám pěkně ubíhá. U odbočky na Ginučiaj ještě čekáme, až budeme všichni a pak se škrábem na kopec, kde kdysi dávno stával hrad, dnes už po něm není ani památky, ale je zde hezký výhled na okolní jezera. Letos tu nepotkáváme nikoho z Čechů tak jako předminulý rok, kdy zde bylo asi 20 cyklistů z jisté české cestovky. Z kopce to bereme zkratkou, která je „trošku“ prudší, ale všichni jí bravurně sjeli. Při dojezdu do Ginučiaj začíná poprchávat, až se to nakonec strhává v pořádný slejvák, ale to nám naštěstí moc nevadí, jelikož jsme již v kiosku u náhonu dřívější vodní elektrárny, dnes muzea.

Dopřáváme si zdejší pochutiny jako čeburekai, šašlikaj a k tomu samozřejmě točený Utenos. Ze zastřešené terásky pozorujeme vodáky, kteří zde musí své lodě přenést přes silnici, chtějí-li pokračovat dál k dalším jezerům. Jsou pěkně zmrzlí, mokří a ze svých bot vylévají vodu, vypadá to dost srandovně, i když jim do smíchu asi moc není. Nám je celkem fajn. Asi po hodině přestává pršet a my se vydáváme na další cestu.

Na rozcestí odbočíme na 10km projížďku hlubokým lesem k nějakému zajímavému místu. Při dojezdu teprve zjišťujeme, že se jedná o včelařské muzeum. Všude je spousta ze dřeva vyřezávaných úlů a dřevěných soch. Paní, co prodává lístky a včelí produkty, se ptám, zda má také medus (myslel jsem pálenku z medu), paní ukazuje na med, po chvilce komunikace rukama pochopila a strašně se smála a kývala, že nikoli. Dělám jí radost a kupuji si od ní alespoň propolis. Milena s Jirkou Imagine lítají okolo soch a skoro u každé se fotí v nějaké póze. U sochy hada fotí Drťajse, neboť celou letošní Litvu provází průpovídkami o topných hadech, co tím myslel, zde nebudu snad víc rozvádět.

Mraky se honí kolem a začíná znovu hustě pršet, krčíme se pod přístřeškem u vstupu do muzea. Po půl hodině to já, Milena, Michal a Jirka Imagine vzdáváme a vydáváme se na cestu v dešti do tábora. Ostatní trpělivě čekají na místě. Drťajs mi ještě volá, zda se nechci vrátit pro klíčky od mikrobusu, že bych pro ně pak dojel. Moc se mi do toho nechce, tak pro ně jela Milena.

Do Paluše už přijíždíme za slunečného počasí, potkáváme Jirku Indiána, který si to štráduje na vlak do Ignaliny. Přejeme mu mnoho štěstí při jeho dobrodružství a spěcháme do tábora, abychom se převlíkli do suchého oblečení, neboť jsme durch promočení.Drťajs s Věrou, Kačkou a Hankou už jsou taky na cestě zpět, holt si počkali a přijeli, na rozdíl od nás, suchý, ještě za světla.

Večer sedíme u táboráku, Drťajs řeže do kytary a vzpomínáme na Indiána, jak se mu asi na cestě vede.


8.den

U snídaně se mě Milena ptá, co je dnes na programu. Odpovídám, že volný den. „Cože volný den? A co máme dělat?“ No co, každý dle jeho libosti, někdo se bude válet u jezera, kdo chce, může jít na kolo, na lodě a tak. Milena s Jirkou Imagine a Michalem vyjeli hned ráno na kolo. Já si s ostatními užívám pohodičku v táboře, když v tom vidíme v dálce našeho tuláka vracejícího se z Lotyšska. Na mou otázku jak bylo, odpoví: „zima, příšerná zima“. Chvíli něco ještě povídá o „železnoj doroge" a pak se vyčerpán po nočním dobrodružství odporoučí do stanu, aby dohnal spánkový deficit.

Po dopoledním flákání se vydáváme s Hankou, Kačkou a Věrou na lehkou projížďku, přeci jenom nám to nedalo, abychom se alespoň na chvíli neprojeli. Jedeme okolo jezera do Meyronisu a dále lesem po značkách, o kterých nevíme, kam vedou, ale zato báječnou lesní cestou. Až dojedeme k rozcestníku, kde máme na výběr. Mimo jiné je zde také směr na Ginučiai, který si vybíráme. Dáme si tam pivko a pojedeme zpět. Zpět jsme nakonec jeli tou samou cestou, jen jsme si udělali lehčí odbočku do vesničky, kde lišky dávají dobrou noc, abychom se pokochali výhledem na jezera. Cestou se ještě zastavujeme v penzionu, který se nám docela líbil. Paní nám ochotně odpovídá na otázky ohledně ubytování a Věře ukázala, jak vypadají pokoje. Bereme si od paní kontakt s tím, že v budoucnu by se nám třeba mohl hodit, nu, kdo ví …

V táboře jsme zastihli Drťjse jak pálí poslední dříví. Hmmm, tak to nám na večer stačit nebude. Po nezbytné hygieně vyrážíme mikrobusem na dřevo. Nějak jsme to přehnali. Nato, že to je jen na jeden večer, toho máme nezvykle moc. V táboře pak dřevo štípeme, řežeme, zkrátka upravujeme do žádoucí podoby. Indián se chystá sekat soušky sekerou, což mu vyvracím a říkám, že se dají lehce lámat o strom. Za chvíli je dřevo po celém tábořišti. Vzorně jsme ho nakupili na hromadu. No, je ho požehnaně, večer alespoň nemusíme šetřit.

Je to náš poslední večer v Litvě, tak si ho užíváme se vším všudy. Indián vypráví zážitky z cesty do Lotyšska, jak se mu jelo vlakem, jak se naučil pár slov rusky, jak se dal ve vlaku do řeči s dvěma ženštinami, jak v mrazivé noci bloudil po městě v kraťasech, jak mu byla zima, jak hledal nádraží pomocí dvou slov „ železnaja daroga“, která se naučil ve vlaku, a já nevím co všechno ještě vyprávěl. Začíná se pomalu stmívat a naši 3 cyklisti nikde. Začínám mít o ně docela strach, jen Drťajs je v klidu a říká, „neboj, ty se vrátěj, uvidíš, že se nechali zblbnout Indiánem a jeli do Lotyšska“. Asi v půl desátý mi pípne mobil, sms od Jirky Imagine „jsme v Ignalině, za chvíli jsme v táboře“. No tak sláva, jsou na světě.

Po příjezdu se jich ptám, kde tak dlouho byli. Jsou ještě celý udýchaní a pomalu ze sebe soukají slova: byli jsme V Lotyšsku a na Běloruskejch hranicích, najeli jsme 165km. Na to hned Drťajs vyprsknul smíchy: „vždyť jsem to říkal“.

Indián jen tupě zírá a kroutí hlavou a možná i tak trochu závidí. Říkám mu, „no vidíš, kdybys jel dneska s nimi, tak si mohl vidět oba státy“. On kouká na Milenu a nevěří a přesvědčuje se, zda je ženská, když ujede tolik km.

Pak osvětlují, že dojeli v poledne do Ginučiaj, bylo ještě málo hodin. Po shlédnutí mapy je napadl tento šílený plán, nahlodaný tak trochu Indiánem. No a tak ho uskutečnili. Milena ještě dodá, že si Michal cestou pěkně zapíchal. „Jak zapíchal?“ zeptá se někdo. No přece proděravěl duši, asi 3x.

Dneska je táborák obzvlášť vydařený. Oheň pěkně hřeje, kytarová sóla a náš zpěv se rozléhají široko daleko. Ještě že jsme v táboře sami, neboť naše produkce končí v pozdních nočních či brzkých ranních hodinách.


9.den

V táboře je docela živo, všichni balíme své věci. Tu a tam někdo něco nemůže najít, nejvíc asi já, mám věci skoro všude a né a né je dát nějak dohromady. Drťajs v klidu sedí u ohně a ještě dopaluje poslední zbytky našeho dřeva. No přece ho tu nenecháme, když jsme si ho pracně nasbírali …

Za chvíli vyrážíme do skanzenu v Rumšiškés a do Kaunasu utratit poslední lity. Po cestě se pěkně rozpršelo, takže měníme původní plán a nejdříve jedeme do Kaunasu. V dešti hledáme nějakou hospodu, kde bychom slavnostně poobědvali na závěr naší cesty po Litvě. Cestou potkáváme spousty svateb, inu je sobota. Jirka Imagine všechny ty krásky nestíhá fotit. Po sytém obědě se vydáváme do obrovského supermarketu IKI, abychom nakoupili dárky domů a utratili poslední lity.

Do Rumšiškés přijíždíme již za lepšího počasí, je sice pod mrakem, ale neprší. Všichni, krom mě a Drťajse, oproti původnímu plánu jdou do skanzenu. Původní plán byl skanzen projet na kolech, ale představa sundávání kol s přívěsu a převlíkání do cyklooblečení a bot je děsivá, všichni už mají věci pěkně sbalené na cestu. Nehledě na to, že je už také dost hodin. Já s Drťajsem volíme odpočinek, tedy spánek před cestou zpět do vlasti, řídíme, čeká nás cca 1200 km.

Za chvíli je v mikrobusu Michal, kterého skanzen nebaví. Spát se stejně moc nedá, v mikrobusu je dusno k zalknutí, tak vylízáme ven. Michal rozbaluje pečený koleno koupené v IKI. Tak se alespoň posilňujeme jinak, když to nejde spánkem. Asi za hoďku přicházejí další účastníci plní dojmů ze skanzenu. Tak ještě vyčůrat a vyrážíme na nekonečnou cestu k domovu.

Na hranicích se Hanka s Jirkou Imagine a Milenou shání po směnárně. „Na co směnárnu?“ „No, abychom vyměnili lity zpět na eura“. Měl jsem dojem, že všichni všechno utratili, no, jak je vidět, tak asi ne.

V mikrobusu je ticho jako v polském kostele, všichni už spí. Cesta probíhá celkem klidně a dost monotónně.


10.den

Blíží se osmá hodina a my jsme nedaleko od českých hranic. Všichni se probouzí a dožadují se zastávky na čůrání. Až v Čechách, tam jsou alespoň bezproblémové záchody.

Zastavujeme u první benzínky za hranicí. Nejdříve bereme útokem shop, kde si dopřáváme automatového presíčka a kupujeme české noviny, abychom byli v obraze, co je u nás nového.

Za Náchodem stavíme u motorestu na pořádný oběd, po deseti dnech musíme ochutnat českou kuchyni. Však si taky každý dopřává. Ve 14.00 stavíme na parkovišti u KFC na Černém mostě. Hanka tu má sraz se svým bratrem, Michal to má odsud coby dup, Věra s Indiánem taktéž.

Tak a výlet je u konce, co ještě dodat. Bylo to s vámi super a už teď se těším na příští společnou akci.



Roman