Jizerky a Krkonoše za 3 dny (Milena)


Jeli jsme do Jizerek, a to já a náramní kluci - Jirka Imagine a Míša, dodatečně dorazila i Irča. Oni všichni mají své náročné nápady, realizují je, já neprotestuji, nedivím se, jsem s nimi se všemi ráda.

Tak jsme první den vyrazili ještě bez Irči za rozpačitého počasí z Bedřichova kolem nádrže s hladovými pstruhy v Josefově Dole přes vodopády a protrženou přehradu na chajdu Jizerka, pak podél Jizery do Harrachova a následně do Kořenova a zpět do kopečků domů. Michal po cestě intenzivně opravoval píchlé duše (cca 5x), úplně roztrhal plášť. Bylo teplo, příjemně se jelo (Michal to při opravách viděl asi jinak, ale bral to mužně, Jirka mu pomáhal, já to škodolibě fotila). Tehdy se zrodil v hlavách báječných kluků plán - vyjet s koly či na kolech na Sněžku. Vše jsme promysleli na večeři v bowlingové restauraci, a to už i s Irenou.

Na dohodnutou cestu jsme všichni vyrazili v tropickou sobotu. Šílené stoupání nad Harrachovem a výhledy na skokanské můstky, to nám všem dodalo energii, ale cesta polskou stranou byla přece jen náročná. Náročná jak co do stoupání, tak co do kreativních terénů a šílených kamenů tvořících cesty, ale i co do zákazů vjezdu s koly. Na Sněžku jsme sice nedojeli, tu Jirka alespoň vyfotil. Ostré nekonečné výhledy nelze popsat, tak cvakaly spouště, nejvíc ta Jirkova. Opálili jsme se taky všichni a dočerna jak na hranicích s Polskem tak u pramene Labe, dopálení jsme byli, když nás z kol na kamenité cestě sundali strážci KRNAPU. Stihli jsme v ten den v Harrachově ještě prohlídku místní sklárny, večer pak punkový koncert v dřevěné restauraci vedle našeho moderního penzionu. Nazdobení pankáči byli milí a přátelští, což mě příjemně překvapilo.

Neděle byla pak byla opět pouze ve znamení Jizerek. Byla zima, mrholilo vydatně, na kopcích jsme potkávali lidi s krosnami a v péřovkách a kapucích a čepicích, možná měli i šály, Michal jel klasicky v rozevlátém triku s krátkým rukávem a v kraťasech, škoda, že jsem v tom letu nestihla vyfotit ty vyvalené pohledy horalů. Já s Jirkou jsme měli snad jen o dlouhý rukáv navíc, ale zima nám nebyla, jeli jsme svižně, právě tak se nám opírání do pedálů líbilo. Opět měli kluci nápad. Nestačila Knajpa na magistrále a Smědava byť s rumem jako cíl, když sem jsme dorazili bleskem byť za ledového deště, ale museli jsme vidět i okolí z rozhledny Smrk. A po vyjasnění jsme tu nádheru viděli. Nejprve jsme ale několikrát objeli Smědavu, abychom našli cestu vytýčeným směrem, pak jsme dojeli pod Smrk, taky si ho objeli, nakonec jsme na vrchol došli pěšky. Tehdy Michal statečně nesl naše remcání o tom, že stoupáme pěšky do nebe, že si utrháme achillovky apod., když jsme kola maskovali u smrčků vedle cesty, ale fotky zhora stály zato. Povzdychli jsme si několikrát, že značení cest v Jirerkách je spíš nezačení, ale nevadilo to, kluci si poradili vždycky, navigace lenošila na mých řidítkách. A pak už hurá za Irčou. Ta sbírala houby, když nás už nestihla na Smědavě, kde měli sraz také příznivci Jirky Pospíšila - Stevens z MB. Byli tam i milí motorkáři, co nás 3 ještě před stoupákem na Smrk a před příchodem Irči vyfotili společně. Nato jsme frčeli do Bedřichova s kopce, vskutku rychle, mám rekord - cca 64 km/hod. Jen Míša zase píchl. Tak prý už má do konce roku tuhle zábavu vybranou. Irča měla zase tašku hub a modrou pusu od borůvek. Následovala poslední sprcha a poslední dlouhá společná večeře v Jizerkách, rekapitulace, rychlé loučení, a já se příště zase budu moc těšit na naše akce.

Milena