Drťajsovy životní postřehy

Hron poprvé

(Roman)

Hron jako fenomén známe teď již asi všichni, po jeho absolvování se nám české řeky jeví jako neobyčejně líné až nudné. Pro ,,odlehčení“ dne si třeba přečtěte, jak jsem se s tímto fenoménem setkal poprvé já.

Někdy zhruba před 20ti lety jsme seděli s kamarádem Jardou Čahounem nad jezem ve Stříbrné skalici u Sázavy, která nám v té době přišla jako neobyčejně zajímavá řeka. Vlastně jsme měli za lubem prozkoumat kemp dalšího kamaráda, který se jmenoval Ivan Mrzout a navzdory tomuto jménu byl velmi živelný a zábavný, ale nedalo se na něj spolehnout a něco s ním domluvit. Vždycky se pouze ,,zjevil“ udělal horu legrace a zase nadlouho zmizel. Byl členem žižkovského ,,Jawa-klubu“ a poznal jsem ho ve Vinohradské nemocnici, kde, podobně jako já, prodělával operaci oka. A tak jsme seděli u ohně a klábosili a nevšimli si červeného Golfu, co zastavil opodál a vzápětí už nás někdo držel zezadu za krky pod půlmetrovou mačetou. To byl Ivan. A s ním samozřejmě jeho líbezné děvče Zdenča. Došlo i na kytaru v mém neumělém podání přesto, nebo možná právě proto, se k nám připojily zcela náhodně ještě dvě bytosti. Byly to dvě asi sedmnáctileté holky ze Stříbrné Skalice a ozdobily svojí přítomností náš tehdejší páteční večer a navíc slíbily účast i na sobotním.

Po sobotní celodenní plavbě jsme zase seděli nad naším jezem u ohně, když se Ivan najednou otočil ke mně a povídá: ,,Hele Romane, víš, ty holky, co za chvíli přijdou!“ ,,A co jako?“ ,,No jako, že je jich tady v tý vesnici škoda , né.“ ,,Dyť to sou mladý holky, ty potřebujou žít!“ ,,Dyť žijou, né?“ ,,No ale tady v tý vesnici?“ ,,Tady je převálcuje první vesnický hovado ve škarpě a pak už budou celej život stát u plotny s uřvanejma fakanama!“ ,,A my jim můžeme ukázat svět!!“ ,,Romane, my sme tu vot toho, abysme jim ukázali svět!!“ ,,My si musíme tohle léto udělat tejden a vzít je na vodu.“ ,,A my je vemem na Hron, co řikáš, Hron!“ Ten Ivan to prostě dovedl navodit. Už jen při vyslovení toho slova se mi vybavila jiskřivá řeka kdesi v horách, večer palouk v zátočině, plápolající oheň a dva nadouvající se stany, přes den koupání, sranda a holky řičící štěstím a radostí.

Vtom přišly a říkaly, že v blízké vesnici probíhá hospodská zábava s diskotékou v duchu ,,Oldies“. Tam se Ivan pohádal se Zdenčou, která se mezitím zakoukala do Jardy, neboť to byl gymnastický ,,koloušek“. Ivan prohlásil, že když mu dá panáka ferneta, tak je jeho. Obchod byl zdárně uzavřen a zábava v klidu skončila. Zdenča však s Jardou dlouho nevydržela, za pár týdnů se s ním rozešla a za pár měsíců povila robě a stala se svobodnou matkou a jestli nezemřeli, bydlí v modřanském bytě dodnes. A co ty holky? Ty už jsme pak nikdy neviděli (zřejmě je převálcovalo nějaký hovado, už po té zábavě), dnes mají 120 kilo a 4 fakany. A Ivan? Ten pak na hodně dlouho zmizel z očí a téměř i z mysli. Když jsem si na něj asi před pěti lety vzpomněl, řekli mi, že při pádu ze střechy si zlomil páteř a je v léčebně dlouhodobě nemocných ve Vamberku. Tam mně řekli, že si ho odvezl někdo z příbuzenstva a už jsem ho nikdy neviděl. A Jarda Čahoun? Toho jsem potkal nedávno na záběhlickém Hamru, kde mi na ,,podpažďovém“ počítači ukazoval, jak se snaží vést řádný život s novým děvčetem a v jednačtyřiceti konečně povít potomka. Lítá jak pošuk po Praze a zabezpečuje lidem přísun vody a odvod fekálií. Je instalatér. Stal se z něj přesně ten zodpovědný a seriózní občan se solidním MPV vozem, jak jsem se o tom zmiňoval v jiném příběhu. No a já? Já jsem celých těch 20 let nepřestal snít, že se jednou dostanu na ten Hron. A loni se mi to skutečně splnilo se vším všudy, i s tou nejlepší holkou na světě. Tak jak se vám to líbilo? Že moc né? Nevadí, můžete to vzít alespoň jako poučení, že nic se nemá uspěchat, všechno, po čem toužíte, se vám jednou splní.