Ostrov ELBA aneb Sněhurka a 8 trpaslíků

(Martina)

Účastníci:
Drťajs, Jaru, Simča, Káťa, Milda, Jarča, Béďa, Martina, Kuba

Vyjíždíme 4. 6. 2010 ve 21 hodin z Prahy. Drťajs line nás posbíral po Praze, přeskládaly se sami několikrát batohy, kola i koloběžka a zavřely se dveře. Vybalujeme první řízečky, postupně usínáme, zatímco Drťajs po báječné koupeli a večeři v Nýřanech nabírá energii a šlape na plyn. Zastavujeme na čúrání a čím blíže jihu, tím více zjišťujeme, že se nemůžeme dočkat až se rozvalíme na pláži a budeme dělat sladké nic. Zastavujeme u Lado di Garda, zkoumáme průzračnou hladinu, obdivujeme hodinku odrazy hor, skvící se v jezeře a přemýšlíme jak se lidé dostávají do protilehlých vesnic na protějším břehu. Nad námi létá rogalo, čluny se pomalu přemisťují při kraji, cyklisti využívají cyklostezky vinoucí se podél jezera, čilí ruch sobotního dopoledne relaxujících a sportovců nás nadzvedává a toužíme mít postavený stan v osvědčeném campu Scaglieri na Elbě. Zato v autě začíná být dusno. Prostřední řada je průvanovitá, zadní sedadla nedýchatelná. Nicméně se snažíme dohodnout, chvilku z nás vzadu lije pot, chvilku prostřední řada zalézá pod deky a bundy. Zastávka byla milá, ale příjezd k trajektu přesně 17.10 byl o minutku opožděn. Zamávali jsme Mobikovi a Kubík si užil překážející koloběžky. Únava se na nás projevila a těšíme se spát třeba na zemi, hlavně rovně. Příjezd do kempu, stavba stanů a přenos věcí a chrrr. Neděle šupky, na sebe plavky a všichni vychutnáváme a nasáváme žhavé slunce a mořskou vodu. Dělíme se na 2 typy "válecí" a "neposedné". Válecí se válej a obratně se mastí a grilují a neposední poskakují po schodech od moře k bazénu a zpět, nafukují pálavu a projíždějí se a společně plánují náplň dalších dní. V pondělí zůstáváme s Kubou a Jarčou typy válecí, neposední kolují. Dovezli nám posvátnou vodu z Procchia, ačkoli je voda v kempu pitná, je v ní cítit něco jako železo, či minerály, jak jsem se dočetla těžila se tu železná ruda, takže něco v té vodě opravdu bylo, ale zato voda z Procchia je opravdu vynikající. Při návratu se Milda pouští do krájení uzeného masíčka, vaří se těstovinky a všichni se baživě cpou.

V úterý vyjíždíme na výlet do Napoleonovi vily, procházíme park a vilu, kde žil pouhých 9 měsíců Napoleon a Elba z toho z turistů přes 2 stovky let saje. Popojíždíme ke zřícenině Volterraio, kde je zákaz vjezdu kvůli lavórům. Béďa říká, vemem to z druhé strany, z té není vidět tenhle zákaz vjezdu a Drťajsův terénní mikrobus nějaký ten lavór určitě unese. Drťajs však náhle vyskočil z auta a šel se zeptat místního řidiče, který ze zákazu vyjel, zda se tam dá vjet. Pozorovali jsme ho, jak obratně přikyvuje a důležitě se zamýšlí, zda vjedem, či nevjedem. Při návratu byli všichni ukojeni pocitem, že všechno ví, avšak nás zaskočil slovy, doprdele jsem mu nerozuměl ani slovo, jenom lavór. Zvítězil Béďův návrh obrátit vozidlo a z druhé strany nenápadně po česku zabočit do zákazu. Stoupáme serpentýnama vzhůru k zřícenině, co nejblíž, až jsme přejeli odpočívadlo a konečně narazily na lavóry, ty však ani Drťajs nezdolal. Vracíme se k místu odpočívadla. Kuba zatím stoupáním a klesáním usnul a tak mu padá mu hlava kolmo dolů a v serpentýnách naráží do sedačky před ním, že mu přidržuju hlavičku. Parkujeme a dobyvatelé hradu se vypravují k vrcholu a co my? Jarča a Simča se raději dobývat nechají, než by něco dobyli, takže zůstávají. Najednou se Kuba probudil, zjistil, že Béďa není, že zůstal s třema babama, brek, ne brek, řev, který jsme se snažily ženskými dotazy uklidnit zůstal bez odpovědi. Zato se natáhl po nabízených křupkách, čapl mě za ruku a v slzách s narvanejma křupkama v puse mě táhnul za ruku - na hrad! Nestačila jsem se divit, jak jeho malý nožičky a řev, dupou a sklouzávají po kamenech, jako by říkaly, já tam prostě chci být první! Nekecám, že ze mě lilo, dohnali jsme je všechny, co dohnali, předehnali, kolem nás se míhaly ještěrky, mé oblíbené kochání se kvetoucíma rostlinkama bylo to tam, kamzíci by nám mohli závidět. Výsledný pohled na Elbu a Tyrhénské moře byl nepřekonatelný, moře, plachetnice, pohled na Portoferraio - to jsou ale panoramata, k Mildovo naprosté spokojenosti chyběl pouze smažený řízeček, ten by se tu vychutnával! Hrad pro nás zůstal zevnitř nedobytný, přístup do něj byl pouze jakousi dírou, kam jsme se neodvážili, někteří by možná i uvízli. Máme hlad, sestupujeme a vyrážíme do Portoferraia. Po výběru restaurace s velmi obézní obsluhou jsme však pouze smutně polkli a šli dobýt energii zmrzlinou a nákupem do supermarketu. Příjezd do kempu jsme si okořenili bazénem, mořem a vším co nám supermarket dokázal nabídnout dle chuti. Drťajs s Béďou se snažili sehrát spolu decentně na kytaru, nakonec zjistili, že to neladí ani pro hluché, neboť Drťajs má naladíno k svému basu. Káťa se ohnula pro vodu a spadl jí mobil do odpadního kanálu, kam se občas někdo i vyčural, ale dopadlo to dobře, byl služební. Jarča měla radost z nového křesla, její lehátko, které jsme vezli z Prahy jí trochu podrazilo, začalo se s ní pomalu rozkládat, nejdřív se jí podlomila přední noha, ta jí hodila na zem, pak jí přiklopila zadní stěna jako střechu a s vrzáním písku v něm, se nemohla ani zvednout. Už vím, proč mi každý racek připomíná Jarču. Pomalu jsme se vytratili do stanů. Museli jsme vše schovat neboť na noc byl vyhlášen postřik moskytů, takže náš stan se využil na 100%. Na středu si cyklisti vymysleli Porto Azzurro, já, Jarča, Kuba - ledžing. Čtvrtek vyjíždíme na Monte Capanne lanovkou, která vypadá jako kulatý nákupní koš, do kterého se naskakuje za jízdy. Vyjíždíme na vrchol 1018 m. Pliveme s Kubou dolu a díváme se jak ve větru naše plivance plují než dopadnou na zem. Čím blíže vrcholu, tím větší houpačka. Nahoře se do nás opírá absolutní vichr, vrchol dobýváme přes poryvy a držení balance. Výhled na je naprosto fantastický, azurová barva nebe se prolíná s tmavětyrkysovou mořskou, jemné zelené pruhy Elby jsou obklopeny skromnými červenými střechami s kostelíčky, dýchajícími středověkem. Představuji si námořní bitvy a dobývání Elby Saracény, nedivím se. Nádhera. Ustáváme nápory větru a bez ztráty osmičky i bez ztráty kšiltovky usedáme u báru a jen tak sedíme a vzpomínáme s Béďou a Drťajsem na kamarády a na výstup před 8 lety, který jsme absolvovali po svých. Nicméně někdo prohlásil, že by mohli vypnout lanovku a že bychom pak mohli klesat po svých, tak se zvedáme. Zvláštní bylo to že při vyskakování z košíku lanovky jsme se všichni přerazili. Každý z nás vyskakoval pravou nohou, tím jak byla lanovka v pohybu jsme automaticky zakopli levou o pravou. Jen co zakopli poslední, lanovka udělala cvak. Klika, pauza. Popojíždíme pro Napoleonovu posvátnou vodu do Prochcia, kde procházíme malé, úzké uličky, které nás zavedli k místnímu kostelíku. Všetečka Kuba zjistil, že jsou dveře dokořán, takže si prohlížíme místní kostelíček zevnitř, nikde nikdo, jen černá kočička si získávala naši pozornost. Popojíždíme někam nahoru do kopců, kde si kluci naplánovali sjezd do La Pila. Úzká silnička nás občas nutí couvat, aby protijedoucí auta mohla projet. Drťajs vzpomíná, jak to kdysi šlapal s Adventurou. Nahoře je krásný borovicový les a vrcholové turistické značení, cedule informující o motýlech a geologickém posazení Elby, zákazu rozdělávání ohně apod.

Zatímco Jaru sjíždí opatrně serpentýny do La Pila, Milda, Drťajs, Béďa někde vychutnávají 10 km sjezd kolmo, setkáváme se u Sparu u malého letiště, nakupujeme a těšíme se na koupačku a Kubík na Pizza párty. Odvádím ho k animátorům, kteří jdou s dalšími dětmi do restaurace na pizzu a věnují jim veškerou pozornost. Jeho nadšení nezná mezí, mé taky, ladím Drťajsovi kytaru podle ladičky a večerní chvilku si zpříjemňujeme každý po svém. Pátek je náš poslední plážák, bereme se k moři všichni, mažeme nenamazané, projížďka na pálavě, nasáváme poslední úžasnou energii.

V sobotu hekticky balíme, nosíme, valíme na 8.30 na trajekt. Odjíždíme, vrátíme se ještě někdy, nebo poznáme jiná malebná místa na našich cestách? Kdo ví. Cestou se stavujeme v Pise, procházíme s mnoha turisty okolo cyliandrické zvonice na nádherném Piazza dei Miracoli - Náměstí zázraků, kde jsme fascinováni starověkou řeckou architekturou, chrámem vystavěným ve tvaru kříže - dóm Panny Marie Nanebevzeté. Na bílých kamenech stavby, si všímám nápisu IMPCAESAR a jeden kámen byl položen hlavou vzhůru, má fantazie letí do počátku stavby, a ptá se dal ho tam někdo úmyslně obráceně, nebo si toho stavbyvedoucí nevšiml? Kdo ví, všechno má svůj důvod a my málo času a tak nakupujeme, hudrujeme, že to chtělo ještě aspoň 3 dny, nakonec v prohřátém autě pak na večer dojíždíme do Verony. Veronou jsme byli všichni naprosto okouzleni, ať už náměstím, uličkama, architekturou, tak balkónem Romea a Júlie a romantickým prodchnutím příběhu velké lásky. Musela jsem Kubíkovi vyprávět příběh Romea a Julie pořád dokola až to za mě převzala Simča. Zklamaní jsme byli časem, neboť Verona je město, které by si zasloužilo důkladnější prohlídku, než naši rychlovku.

A jestli jste se nezasmáli mému článku, věřte, že my se bavili, smáli se, jsme obyčejní lidé, kteří se sešli a společně ztrávili krásný týden, na který nikdo z nás nezapomene.

Díky všem, jste prostě báječní.


Martina